Jsem ve své podstatě hrozně línej člověk. Teď si asi každej řekne, no jo, to je toho a kdo ne? Hele, dřív by to taky byla moje výmluva. Hlavně, když mi bylo kolem těch třinácti, přišla jsem domů s pětkou a máma se mě zeptala:Jak je to možný? Asi jsem nebyla jediná, kdo vytáhl klasickou odpověď: Ale mami, to dostali fakt všichni. Jenom ta šprtka Konečná měla dvojku. Ani jedničku nikdo neměl. Za Konečnou si každej dosadí toho svýho třídního jedničkáře…promiň, Lenko. A co nám na to mámy vždycky řekly? Ale mě nezajímá co ostatní, mě zajímáš ty! Tenkrát jsem to její myšlení fakt nedávala. Ale teď vám říkám jedno, mě je doopravdy jedno, jestli jste vy všichni líní, ale proč jsem já?
Mám tendence celý dny nic nedělat a pak si následně nadávat za ten svůj hnusnej nihilismus. Nejvíc mě v tomhle ohledu podporuje Brno a mí staří dobří kavárenští povaleči. Všichni se pořád tváříme, jak jsme strašně busy, na nic, ale fakt na nic nemáme čas a nejčastěji to probíráme v Tranzu, Spolku a Mezáči u kafe a cigára. Jediný aktivní období se pro nás stává zkouškový. To najednou začneme panikařit, že prostě pět zkoušek za tejden fakt stihnout nejde a hrooozně se divíme, že to do tý hlavy nejde narvat. A tak radši odmrazujeme mrazáky, gruntujeme komplet celej byt a hážeme na fejsbůk jeden status za druhým o tom, jak se nám do toho nechce. Moje nejoblíbenější výkřiky do tmy jsou:Ať už je po zkouškovým! Zasloužím si haaaafo dlouhý prázdniny nebo Mám toho do školy tolik, že nevím, co udělat dřív…tak radši nedělám nic. Ta poslední věta je trefná. Děláme hovno, doslova se v tom smradu válíme a aby toho nebylo málo, tak předstíráme, jak nám to všem voní! Když se někdo z nás nedej Bože oddělí a začne PRACOVAT, nejradši bysme ho stáhli zpátky…protože podívejme se pravdě do očí; ta představa, že v tom nicnedělání nejsme sami, z nás odjakživa smívá ten divnej pocit viny.
No a proto jsem ráda, že se v životě účelně obklopuju těma „Lenkama Konečnýma“. Jen ty mě totiž z té mojí lenosti po celý léta tahají. Ne ale kecama, činama. Když vidím jejich pracovní úspěchy, probudí se ve mně typický čecháčství. Normálně se naseru, začnu jim závidět,a to jediný mě donutí makat. Jasně, že jsem pak unavená jako pes a dala bych cokoliv za kafe a cígo s kemošema, ale na druhou stranu si říkám, dobře, holka, jdeš do sebe. Musím říct, že paradoxně jsem v těchto chvílích nejvíc hrdá na to, že jsem Češka!
Žádné komentáře:
Okomentovat