Are you ready to die?

Je to už nějakej ten pátek, co se se mnou rozešel Phil. A dneska jsem si vzpomněla, jak jsem den nato zariskovala se svým životem. Znáte to, všichni jsme si tím prošli. Máte pocit, že život stojí fakt za hovno a že nemá cenu na tom světě být. Je to takový to chvilkový vypnutí mozku a je vám naprosto jedno, jestli vás ten den přejede auto, srazí tramvaj nebo do vás narazí vlak. Spala u mě Mini a ráno, když jsem se probudila a uvědomila si, že je to reálnej konec, tak mi prostě bylo mizerně. Mini mě chtěla povzbudit a že mi udělá snídani. Když jsme přišly do kuchyně, tak tam podezřele smrděl plyn. Normálně bysme to vyvětraly a tak za hoďku začaly vařit. Ale protože jsme si hrozně chtěly zapálit a podotýkám, že Mini na tom taky nebyla nejlíp, tak jsme se rozhodly, že to prostě risknem. Podívaly jsme se na sebe, zasmály se a se slovy Are you ready to die škrtly zapalovačem. Ještě předtím jsme si samozřejmě daly pusu. Umřít bez pusy by bylo fakt smutný. No, krávy jsme. Evidentně žiju, Mini taky, ale ten risk tam prostě byl a nebyl to až tak špatnej pocit...

Lemra líná!

Jsem ve své podstatě hrozně línej člověk. Teď si asi každej řekne, no jo, to je toho a kdo ne? Hele, dřív by to taky byla moje výmluva. Hlavně, když mi bylo kolem těch třinácti, přišla jsem domů s pětkou a máma se mě zeptala:Jak je to možný? Asi jsem nebyla jediná, kdo vytáhl klasickou odpověď: Ale mami, to dostali fakt všichni. Jenom ta šprtka Konečná měla dvojku. Ani jedničku nikdo neměl. Za Konečnou si každej dosadí toho svýho třídního jedničkáře…promiň, Lenko. A co nám na to mámy vždycky řekly? Ale mě nezajímá co ostatní, mě zajímáš ty! Tenkrát jsem to její myšlení fakt nedávala. Ale teď vám říkám jedno, mě je doopravdy jedno, jestli jste vy všichni líní, ale proč jsem já?

 Mám tendence celý dny nic nedělat a pak si následně nadávat za ten svůj hnusnej nihilismus. Nejvíc mě v tomhle ohledu podporuje Brno a mí staří dobří kavárenští povaleči. Všichni se pořád tváříme, jak jsme strašně busy, na nic, ale fakt na nic nemáme čas a nejčastěji to probíráme v Tranzu, Spolku a Mezáči u kafe a cigára. Jediný aktivní období se pro nás stává zkouškový. To najednou začneme panikařit, že prostě pět zkoušek za tejden fakt stihnout nejde a hrooozně se divíme, že to do tý hlavy nejde narvat. A tak radši odmrazujeme mrazáky, gruntujeme komplet celej byt a hážeme na fejsbůk jeden status za druhým o tom, jak se nám do toho nechce. Moje nejoblíbenější výkřiky do tmy jsou:Ať už je po zkouškovým! Zasloužím si haaaafo dlouhý prázdniny nebo Mám toho do školy tolik, že nevím, co udělat dřív…tak radši nedělám nic. Ta poslední věta je trefná. Děláme hovno, doslova se v tom smradu válíme a aby toho nebylo málo, tak předstíráme, jak nám to všem voní! Když se někdo z nás nedej Bože oddělí a začne PRACOVAT, nejradši bysme ho stáhli zpátky…protože podívejme se pravdě do očí; ta představa, že v tom nicnedělání nejsme sami, z nás odjakživa smívá ten divnej pocit viny.

No a proto jsem ráda, že se v životě účelně obklopuju těma „Lenkama Konečnýma“. Jen ty mě totiž z té mojí lenosti po celý léta tahají. Ne ale kecama, činama. Když vidím jejich pracovní úspěchy, probudí se ve mně typický čecháčství. Normálně se naseru, začnu jim závidět,a to jediný mě donutí makat. Jasně, že jsem pak unavená jako pes a dala bych cokoliv za kafe a cígo s kemošema, ale na druhou stranu si říkám, dobře, holka, jdeš do sebe. Musím říct, že paradoxně jsem v těchto chvílích nejvíc hrdá na to, že jsem Češka!

Topení je přežitek!

To,že bydlím v Londýně,už většina kemošů postřehla.To,že bydlím na Brick Lane,rádoby brněnskej Svoboďák,asi taky není novinkou.To,že se v Anglii prostě netopí,ví snad celej svět!
Nevím,proč mě to pořád udivuje a mám tendenci jít proti zaběhlýmu a poměrně dobře šlapajícímu každoročnímu rituálu.Skoro celá Evropa,nemám na to přesný údaje,proto slovo skoro,začíná topit úderem prvních mrazů.V Brně se začíná do kotlů  přikládat někdy kolem listopadu. Říkala jsem si, klid, chápu, že to není levnej špás, počkám až přicválá Martin na bílým koni. Nic. Našla jsem u nás v bytě zahrabanej přímotop. Hodně lidí mě od toho odrazovalo, že to žere elektřinu a bla bla, ale všem jsem říkala, že to je sice milý, ale já prostě nezdechnu! Týden jsem si hověla v teple, než nám přestala fungovat elektřina dřív, než obvykle. Tady to totiž funguje na jiné bázi než u nás. Musíte na nejbližší pumpu, kde dáte většinou 40 liber a o nic se nemusite po zbytek měsíce starat. My jsme však museli dobíjet už za dva tejdny. Kluci byli hodně překvapení, jak se to mohlo stát, když v rámci šetření fakt netopíme. No, nešla jsem s pravdou ven, ale vrátila jsem přímotop tam, kde byl. Přežila jsem, sice jsem chytla angínu, ale to je zase v mým případě taková pěkná každoroční tradice. Řekla jsem si OK, nasadím tvrdší kalibr. Dostala jsem na Vánoce hodně, ale opravdu hodně teplý ponožky. Je to ten typ, co ani pořádně neohnete, jak jsou kvalitně uštrykovaný? Starý pletařky by mě určitě opravily za špatně použitý slovo, ale jelikož žádný neznám, tak pohoda. Pletací jehlice jsou asi hodně užitečný v těchto zemích. Naučím se plést a budu konkurovat Primarku! To je ale jiná kapitola, takže zpět k tématu.

 

Holt, kvalita se pozná, je v nich opravdu teplo, někdy až vedro! I peřinu mám fajn. Jasně, že mám i termofor. Babička mi chtěla koupit takovou tu elektrickou peřinu, ale pak jsme naznaly, že by se mi nevešla do kufru  a aby mi to nebylo líto, tak mi řekla, že tyhle novoty jsou naprosto neprobádanej terén a ještě by mě to zabilo. Problém nevzniká v noci, ale přes den. Prostě nehodlám celej den ležet pod peřinou a čekat do 5, než mi začne práce v baru, kde občas musím i ztlumit topení, jak to hicuje. V podstatě tenhle artikl píšu z jednoho prostýho důvodu. Už začínám pobírat, že pokud je ti tady zima, tak se jednoduše přiobleč, zatímco u nás ještě pořád platí, že proti zimě máme radiátory. Píšu to z toho důvodu, že dneska jsem po dlouhé době u nás doma nastavila 27 stupňů. Paráda, konec utrpení. Ale to ne. Potom, co jsem odložila svetr a byla jsem jen v kalhotách a tričku s KRÁTKÝM rukávem, přijde Shuta (můj spolubydlící a velmi dobrej kamarád) a prej jestli to může vypnout! Rád by si uvařil oběd a dochází nám elektřina...:-DDD!

jsem tragéd!

Poslední dobou hodně přemýšlím o tetování. Už konečně vím, kde ho chci mít, ovšem pořád jaksi nevím, CO si chci nechat vytetovat. Ale jelikož mi samotný vymyšlení, kam upíchnout moje budoucí tattoo trvalo 4 roky, nebrala bych sebe a svoje odhodlání příliš vážně. Hlavně když nemám ani "koule" na to, abych si na notebook nalepila moje a Apolenčino motto: Celý život vzhlížím k vycpaným koulím a falešným knírkům.
Jenom k tomuto kroku se odhodlávám rok. Bože, já jsem ale srab! Takže je to jasný...notebook ozdobím za rok(minimálně), druhej den proběhne sebemrskačství no a další tejden se budu poplácávat po ramenech a říkat kemošům, jakej jsem hrdina a jen se podívejte, co jsem zase udělala za úlet...no a na tu tetovačku si fakt asi ještě deset let netroufám...a možná taky nikdy s tímhle mým tempem