Tak jsem byla v neděli v kostele. Jsem řádným členem Českobratrské církve evangelické v Židenicích a vůbec se za to nestydím. Je už pět dní po, tak proč to vůbec vytahovat,že? Z jednoho prostého důvodu. Pořád jsem v šoku z toho, co jsem tam viděla. Znáte ten pocit, kdy se díváte na film, kterej vám byl vřele doporučen. Nechcete vědět, o co v něm jde, protože pak logicky ztrácí význam se na něj dívat. Je blbý, když zjistíte, že ten film je sračka. Ale co teprve, když vás vyšokuje natolik, že jste ochotni uvěřit, že přízraky opravdu existují? Co existují, normálně tady s náma koexistují???
Je neděle ráno, vyfiknu se, jdu přece do kostela.Vyzvedne mě Daniel u baráku. Cesta v pohodě, nic divnýho se neděje, zatím. První, co mě zaráží je kostel! Je to normální dům na Bethnal Green a před ním vítající člověk. A tady veškerá normálnost končí, přátelé.Nic nenasvědčuje tomu, že by se tu mělo odehrávat kázání. Vejdu dovnitř a lidi se mě vyptávají, odkud jsem, co dělám, jak jsem se seznámila s Danielem…klasické milé seznamování, které probíhá ve všech kostelech. A hle, co to visí na zdi místo kříže???Basketbalový koš!!!
Tak to by dostalo i největšího ateistu! No nic, říkám si, že to tady pojímají jinak, tak trochu moderněji. Sednu si, snažím se nesoudit a čekám, co přijde. Daniel mě seznamuje se svým kamarádem Johnem, který si ani napotřetí nezapamatuje moje jméno. Jako v pohodě, evidentně mu to bylo jedno, tak proč se potom ptát dokola a ztrapňovat se? Začíná mše, všichni si stoupneme a zpíváme o Ježíši. Na to jsem zvyklá ze Židenic, to mě baví a vynikám v tom. Léta praxe a odříkání v Kantiléně ve mně něco rozhodně zanechala. Jako první se ujme slova Paul. Probíráme Mojžíše a rozestoupení moře. No stress, všechno vím. Slečna asi v mém věku si zuřivě dělá poznámky. Na co jí to bude, fakt nevím. Asi taky sbírá materiál do blogu.
Následuje píseň, která některé natolik uhrane, že zvedají ruce k Pánu Bohu, zvláštně sebou škubou a kroutí se. To se přiznám, že neznám a tím pádem se ani nezapojuju. Při další skladbě už někteří klekají, natahují ruce výš a výš a ve mně to spíš vyvolává pocity strachu z neznáma a přiznám se, že čekám, až se na mě ostatní vrhnou. Uf, nestalo se, ale je vyzvána jedna ze „sester“, aby promluvila o čistém prozření, které se jí skrze Boha dostalo. Paní, jejíž jméno jsem nepostřehla, mluví o měsíci a mracích. Musí se prý s námi podělit o zážitek, který jí otevřel oči a změnil pohled na svět. Před několika dny pozorovala měsíc, který byl zahalen do mraků. Asociovalo jí to jakési zatemnění mysli. Ovšem jak se mraky měnily a začal jimi prostupovat měsíc,„zlá síla“ slábla a „pravda“ se prodrala na povrch. Stalo se něco neuvěřitelného. Mraky zmizely a měsíc zářil a zářil. Paní ho uzřela v celé své kráse a okamžitě pochopila smysl pravdy a reality. Při těchto slovech se rozklepala, rozplakala a lidé kolem mě taky. Nemusím být Einstein na to, abych věděla, že se tomu říká fyzika! Naštěstí Daniel nebrečel, což mě utvrdilo v tom, že nejsem jediná, komu to jaksi celý „neštymuje“. Dali jsme si ještě pár songů a šmitec. Po mši jsme byli pozváni na čaj a kávu. Tohle u nás v Židenicích děláme taky. Všichni ti neznámí lidé mě zvali na oběd. Původně jsem chtěla jít, ale po zážitku s rukama a měsícem mě přešel hlad. Omluvila jsem se a šla jsem s Joannou hledat velikonoční vajíčka, který jsou schovaný po Londýně. Samozřejmě bych stihla oboje, ale necítila jsem se tam vůbec dobře. Všichni mi popřáli šťastný „lov“ a žádali mě, ať dojdu další neděli. Ale já vám povím jedno. V takovým prostředí a pod basketbalovým košem se člověk na Boha prostě nenapojí!!!
